Životní příběh

Bohuslav vyrůstal ve Starém Brně a k víře ho přivedla především jeho maminka a dědeček Martin Valehrach. Po studiích na gymnáziu vstoupil do starobrněnského kláštera a začal studovat bohosloví. Chtěl být misionářem v Africe. Přišla však okupace a pro konflikt, kdy se na obranu své sestry, postavil lékaři SA Bedřichu Pilnému, byl udán. Dne 24. ledna 1943 byl zatčen a internován v táboře Pod kaštany. Očekával brzké propuštění, ale gestapo zahájilo likvidaci jeho kláštera a byl převezen do Kounicových kolejí. Podstoupil nové výslechy, při kterých se vyšetřovatelé ptali na poměry v klášterní komunitě, a Bohuslavovi došlo, o co jim jde. Rychle zprostředkoval ilegální kontakt a varoval své spolubratry. Byl však opět udán a bez soudu převezen do koncentračního tábora Auschwitz. Nejdříve byl umístěn do tábora Auschwitz III, kde pracoval na stavbě chemického závodu Buna a pak odvezen do pobočného tábora Golleschau, kde pracoval v kamenolomu. Několikrát jen o vlásek unikl smrti. Poprvé, po zranění na noze, kdy mu hrozil při selekci, transport do plynové komory a podruhé, když byl zastřelen každý desátý z jeho komanda a on byl devátý. 30. března 1944 byl Bohuslav Burian transportován do K. L. Buchenwald, ale po karanténě byl nejdříve poslán do pobočného tábora Sangerhausen a posléze do tábora v Ellrichu, odkud nacisté vozili vězně na výrobu raket V-2 v podzemní továrně Dora. Po nezdařeném útěku, se mu nakonec podařilo prchnout 20. dubna 1945 z pochodu smrti a vrátit se domů. Byl nemocný tuberkulózou a zesláblý, ale pln optimismu a nadějí. Vždy říkal, že tři měsíce v koncentráku mu pro jeho kněžskou službu dalo víc, než rok v klášteře.

Po osvobození jeho první cesta vedla do kláštera, ale představení augustiniánské komunity ho již nechtěli. Byl příliš otevřený, kritický a radikální. To rektor brněnského semináře Karel Skoupý ho přivítal s otevřenou náručí. Opět se setkal se svými největšími přáteli, Josefem Fabíkem, Felixem Davídkem a Janem Bulou. Pracoval pro UNRRA a v duchu svého idolu P. Sonnescheina, rozděloval zásilky potravin potřebným. Byl také jmenován delegátem za brněnský Svaz vysokoškolských studentů na Mezinárodní kongres studentů v Praze v listopadu 1945. S dovolením rektora Skoupého pak odjel na několik měsíců vypomáhat s duchovní službou do pohraničí a bydlel u bratra v Klášterci nad Ohří. Bohuslavova pastorace měla jasný cíl, zaměřit se na nitro člověka a vybudovat v něm pevný, nepoddajný charakter křesťana. Jeho evangelizace nespočívala jen v udělení svátosti a promluvě při bohoslužbách, ale v osobním setkání, rozhovoru. Sám se tak připravoval na kněžskou službu.

V roce 1947 Bohuslav Burian dokončil studia a po primici v Dražovicích, kde se narodila jeho maminka, nastoupil, co by kaplan, do pohraniční farnosti ve Slavonicích. Nebylo to zde jednoduché, po odsunu německého obyvatelstva sem přicházeli různí lidé, ale Bohuslav Burian se všem věnoval naplno. Tak jak byl zvyklý. Na motorce objížděl vesnice a samoty s promítačkou a promítal filmy s náboženskou tématikou, rozdával knihy, uděloval svátosti.

Myslel si, že to nejhorší v životě je za ním, ale mýlil se. Přišli komunisté. Bohuslav novému režimu vzdoroval a brzy se pro něj stal třídním nepřítelem a fanatickým stoupencem Vatikánu. Když komunisté uspořádali první nesvobodné volby, vhodil demonstrativně do urny bílý lístek. I když byl sledován a jeho činnost kontrolována, zorganizoval v červnu 1949 ve Slavonicích eucharistickou pouť a v rámci jejích příprav odjel i do Brna. Při té příležitosti se veřejně postavil proti omezování svobody, když na brněnském Zelném trhu přečetl zakázaný pastýřský list. Zaplatil za to vězněním v podzemní kobce KV StB v Příční ulici. Podmínky zde byly otřesné a praktiky StB i vězení přirovnal ke koncentračnímu táboru. Přišlo mu jako by se čas vrátil do let okupace. Trpěl zde půl roku. Teprve na přímluvu generála Ludvíka Svobody u Klementa Gottwalda, kterou zařídil jeho přítel P. Josef Fabík, byl omilostněn.

Po propuštění nemohl do své farnosti a tak se věnoval těm, co byli na dně společnosti. Pravidelně navštěvoval polepšovnu a její chovance v Kamenné ulici. Zpovídal, dával rozhřešení, přinášel úlevu a naději na lepší život. Občas rozdal nějakou drobnost. Chlapci si ho oblíbili. Chodil i mezi prostitutky. Některé byli nakažené pohlavními chorobami. Jakmile se o něm dozvěděly, rychle se po něm sháněly. Bohuslav byl přístupný všem. Byl otcem vyhoštěných. Jeho troufalost a odvaha neznala mezí. O vánočních svátcích navštívil své bývalé spoluvězně v Příční ulici, přinesl jim řízky z kapra a především možnost zpovědi a svátosti.

Byl poslán do Moravské Nové Vsi, ale setrval zde jen pár měsíců. Brzy po té byl nucen utéci za hranice. Pro místní funkcionáře KSČ stal velmi brzy nepříjemnou a nežádoucí osobou. StB ho navíc nadále sledovala. Zástupce SÚC často navštěvoval jeho kázání a při mši svaté si dělal poznámky. Bohuslava to znervózňovalo. Věděl, že je pod dohledem a musí se chovat opatrně. Byl pro komunistické úřady nežádoucí osobou. Psychóza strachu z dalšího věznění se prohlubovala. Začaly se mu vracet zlé sny z koncentračního tábora. Po zatčení jeho přítele Felixe Davídka a uzavření starobrněnského kláštera Bohuslav pochopil, že jestli chce být opravdovým misionářem, musí pryč z téhle země. Zde mu hrozilo jediné. Vězení. Věděl, že je jen otázka času, kdy přijde na řadu. I on byl trnem v oku místním funkcionářům KSČ a MNV. Chtěli se ho zbavit, byl nežádoucím knězem. A tak za pomoci převaděče z Lanžhota Františka Gajdy a jeho spojky Bohuslava Úlehly přebrodil v noci na 10. září 1951 řeku Dyji a uprchl do Rakouska.

Po krátkém ukrývání ve vídeňském semináři se mu podařilo dostat do francouzské zóny a staral se o české uprchlíky v Salzburgu a Innsbrucku. Navštěvoval uprchlické tábory. Chystal se odejít do Kanady a pak do své vysněné Afriky, ale vše odložil. Vyhověl přání vícerektora české koleje Nepomucenum P. Bezdíčka v Římě a začal z Československa převádět bohoslovce a pronásledované kněze. Nejdříve s převaděčem Ferdinandem Bartalským na lince Angern - Láb, později sám nedaleko Valtic a rakouské obce Schrattenberg. Pomáhal nakonec všem, kdo ho požádal o pomoc. Při jedné z cest přes hranice, přebrodil Moravu i s malým děckem v náruči. Nemyslel na následky. Láska k bližnímu byla pro něj důležitější.

Po své čtvrté cestě přes hranice byl zatčen v rakouském Schrattenbergu a předán Československu. Nechtěl prozradit jména svých spolupracovníků a tak byl velmi krutým způsobem týrán a mučen na Ruzyni. Dostával drogy do jídla, vyhrožovali mu vězněním jeho nejbližších, včetně matky a sestry. Absolvoval několik, velmi tvrdých nočních výslechů. Byl zoufale unaven, přes den musel neustále chodit a v noci ho vyslýchali. Na cele mu z reproduktorů pouštěli: To je farář! To je farář! Byl ponižován a mlácen. Bál se o své nejbližší, ale i když nakonec vše přiznal, komunistická justice se jeho rodině pomstila. Jeho sestra byla poslána do vězení na dlouhých šest let, bratr do pracovního tábora a dokonce i jeho staré rodiče uvěznili na půl roku.

Z něho samého pak udělali pašeráka, špiona a agenta chodce francouzské a vatikánské rozvědky. V Brně nechali soudruzi vyvěsit plakáty s jeho fotografií a textem, že Bohuslav Burian je nepřítel socialismu, pašerák a zloděj. Dostal dlouhých dvacet let a čekala ho anabáze po komunistických věznicích.

I zde se naplno věnoval poslání kněze. Evangelizoval především mezi mladými delikventy, v kriminále zvanými chuligány. Bohuslav poznal, že i když navenek předstírají bezstarostnost a pózu člověka, kterému je všechno jedno, jsou v jádru duše nešťastní a zoufale hledají nějakou oporu a pevný bod. Mnozí byli pokřtěni a dokonce i v dětství ministrovali, ale nyní se ocitli na scestí. Mnozí, i kněží, nad nimi beznadějně zlomili hůl, ale Bohuslav ne. Rozuměl jim.

Bohuslav Burian prošel Valdicemi, Mírovem a Leopoldovem. V jáchymovských rudných dolech za nelidských podmínek třídil uranovou rudu. I zde uvažoval o útěku. Spoluvězni mu přezdívali pro jeho odvahu a rozhodnost Pistolník.

Roku 1956 podal Bohuslav Burian žádost o revizi svého případu, s tím, že do odvolání uvedl, že přiznání bylo na něm vynuceno násilím a nikdy nepřeváděl za peníze a nebyl agentem cizí rozvědky. Teprve za dva roky mu přišlo vyrozumění, jeho žádost byla zamítnuta. Bohuslav Burian se rozhodl tedy opět utéct. Tentokrát z nejstřeženější pevnosti v republice, z Leopoldova. Bylo 27. ledna 1959, když byl za pomoci P. Antonína Bradny zařazen do venkovního komanda, určeného k úklidu kulturního domu v Leopoldově. Vše měl pečlivě připraveno, peníze v podpatku bot, dokonce i dvě masové konzervy. V kulturním domě si v šatně všiml pověšeného pláště, v jehož kapse našel i stokorunu. Neváhal a vyskočil oknem. Po sedmi letech byl opět na svobodě. Pronásledovalo ho desítky policistů se psy a nasazen byl i vrtulník. Přesto se mu podařilo dostat se téměř k rakouské hranici. Byl promrzlý, hladový. Postupoval jen v noci. Teprve po úplném vyčerpání požádal u jednoho hospodáře o nocleh, ten ho však místo toho udal.

Promrzlý a hladový Bohuslav Burian byl převezen na Ruzyň a následně vrácen do leopoldovské věznice. Byl načas umístěn na samotku a krutě týrán, což ještě více přispělo ke zhoršení jeho zdravotního stavu. Na jaře mu přišla zpráva o smrti jeho bratra a v červnu mu Krajský soud v Praze prodloužil trest o další čtyři roky. Bylo mu jasné, že ztratil i naději na propuštění na podmínku i na případnou amnestii.

V srpnu 1959 byl jako vězeň s tuberkulózou převezen na Mírov. Opět se setkal s Felixem Davídkem a dalšími spolubratry. Ti o něj pečovali, jak se jen dalo, ale Bohuslav Burian byl fyzicky na dně. Jeho křížová cesta životem se symbolicky naplnila o Velikonocích roku 1960. Jen pár týdnů před všeobecnou prezidentskou amnestií na Mírově podlehl infekčnímu zápalu plic. Nedoléčené TBC z koncentračního tábora, ozařování smolincem, otřesná lékařská péče a životní podmínky v komunistických lágrech nakonec způsobily jeho pomalou mučednickou smrt. Jeho tělo nebylo rodině vydáno, z větší části bylo rozřezáno a posláno k anatomickým studijním účelům, zbytek zpopelněn.

V roce 1968 žádal K-231 o rehabilitaci P. Buriana, ale bylo již pozdě, přijely ruské tanky. Nezrealizovala se ani žádost podzemní církve v roce 1979 o zahájení beatifikačního procesu. V ovzduší husákovské normalizace to ani nešlo. Bohuslav Burian byl soudně rehabilitován až 8. ledna 1991.

Životní příběh Bohuslava Buriana je příběh odvážného muže a bylo na čase, že byl zpracován do knižní podoby. Bylo by smutné, aby tito lidé upadli v zapomnění.

Z knihy:

KOLOUCH, František. Říkali mu Pistolník. Bohuslav Burian (1919-1960). Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství 2019. 344 s. ISBN 978-80-7566-024-4.